čtvrtek 21. ledna 2016




Poezie

Poezie. Základní druh literatury.  
Poezie. Prostředek, jak něco sdělit ostatním.
Poezie. Spása nejednoho lidského života.

Poezie. Jedno slůvko, pod kterým se člověku vybaví nespočet autorů a jejich mistrovských děl. Ne každý ji má rád - a já to chápu. Ne všichni dokáží číst mezi řádky a pochopit smysl básně. 
Pro každého má toto slovo naprosto odlišný význam. Pro jednoho je to pouze "opruz" v rámci povinné četby k maturitě na středních školách, pro druhé to může znamenat příjemné zpestření večera nebo v některých případech i záchranu života. 
Záchranu života? Proč? Co je to za blbost?

Ne všechny dny jsou zality sluncem a občas se stane, že je člověk na dně. A tak si přečte  pár stran básní, které má rád, jež ho dokáží popohnat kupředu do dalších dnů, kdy se sluníčko neukazuje a je stále zamračeno. Může člověku ukázat cestu a hlavně dopřát člověku klid v duši. 
Občas je poezie skvělý způsob, jak překonat své deprese a nebo třeba jen špatnou náladu. 

Ale najdou se i případy, kterým poezie opravdu zachránila život? 
Nejednou jsme slyšeli případy, kdy psaní knih zachránilo spisovatele před neštěstím,  posunulo je to dál. Tak proč by to tak nemohlo být i tady? 
Díky ní můžeme lidem sdělit naše myšlenky, které by jinak zůstaly nevyřčeny. Můžeme se v básních najít tak, jako v ničem jiném. Dokážeme se tak rychleji vcítit do pocitů, ze kterých se básník snaží vypsat a zjistíme, že nejen my se občas cítíme na dně. Cítí se tak čas od času každý. Dokonce i ti, co poezii píší - myslím, že hlavně oni se tak cítí! 

Dnes bych se s vámi chtěla podělit o mé milované básnické sbírky. 





První sbírka se nazývá Nerinžina emka a jiné básně.
Ale proč zrovna Nerinžina emka? Je to poměrně jednoduché. Tato sbírka je přeložena z litevštiny a většina slov z básně v litevštině začíná právě na písmeno M. 
Ne moc často se u mě stává, že by mě poezie učarovala natolik, abych nad ní přemýšlela i v průběhu dne, večera, před spaním. Vlastně se mi to nestalo ještě nikdy. Omyl. Stalo se mi to jen jednou. A to v již uvedené, druhé sbírce básní: A trubači troubili mambo Zambezi
Pokud se litevštiny bojíte a myslíte si, že litevské básně nejsou nic pro vás, mohu vás uklidnit. Druhá sbírka básní je totiž ryze česká. 
Na této knížečce o několika stranách se mi líbilo asi nejvíc to, že se zde nachází básně od více autorů. Některé se mi přímo zaryly pod kůži, jiné se mi líbily méně.
Ale čím si mě sbírka získala, když jsem si nezamilovala všechny básně? 
Upřímně, na tuto otázku asi nedokážu odpovědět. Proč? Prostě proto! Našla jsem se v jedné z básní a ta byla pro mě rozhodující. 

Čím jsem starší, tím více si vážím všech básníků, které téměř nikdo nezná. Připadám si jako objevitel, někdo, kdo našel poklady světa.
Začínám ale přemýšlet nad tím, co znamená poezie pro mě. Jsem pouze jednou z těch mnoha, co ji čtou za trest? Ne, to nejsem. Jsem ta, co by bez ní nedokázala žít? To také není ono. 
Poezie pro mě znamená mnoho. Pomáhá mi v tom, abych dosáhla vnitřního klidu. A svůj účel splňuje na 100%.  

Ale nic to nemění na tom, že opravdu není pro každého. Proto ji doporučuji pouze těm, kterým nevadí číst mezi řádky a dokáží se po náročném dni soustředit na pocity někoho jiného. 

Nepřečetli jste toho doposud moc? 
Nevadí! Nespěchejte! Vždyť poezie se nedá číst jako komiksy, nedá se jí prolistovat jako slevami v letácích. Musíte na ni mít náladu a zapojit srdíčko. To je asi nejdůležitější...



Žádné komentáře: